Pštros dvouprstý (Struthio camelus)
Velký nelétavý pták, jediný žijící představitel čeledi pštrosovitých. Dorůstá výšky až 2,7 metru a váhy až 150 kg. Na křídlech a na ocase vyrůstají krásná pera, která jsou u samců čistě bílá. Malá zakrnělá křídla mají měkká pera zcela odlišná od tuhých per létavých ptáků. Peří působí nadýchaným dojmem a slouží jako izolace. Pštrosi používají křídla jako slunečník pro mláďata nebo si jimi za chladu zakrývají holá lýtka. Tím jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot. Pštrosi jsou vynikající běžci -vyvinou rychlost až 70 km v hodině. Výhodou chovu pštrosů je také to, že mají nejmenší poměr množství krmiva ku hmotnostnímu přírůstku (na 3,5 kg krmiva přírůstek 1 kg živé váhy) ze všech chovaných zvířat na světě, čímž jsou pro farmáře atraktivní (dobytek má tento poměr např. až 6:1). Pštrosi jsou v současnosti především chováni pro kůži. Tvrdí se, že pštrosi mají nejsilnější komerčně využitelnou kůži. Pštrosí maso je chuťově podobné libovému masu hovězímu a má nízký obsah tuků a cholesterolu, má vysoký obsah vápníku, bílkovin a železa.
Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5 – 50 jedinců. Ve skupinách vládne přísná hierarchie – dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny, prachové koupele, tok atd. Na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10 – 40 km. Putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Kvůli ochraně před dravci se pštrosi přidružují k některým býložravcům, jako jsou např. zebry, gazely a antilopy. Udržují s nimi vztahy založené na vzájemné pomoci při hlídání okolí před možným nebezpečím. Pštrosy předurčuje jejich výška a vynikající zrak a sluch do role hlídek, kterým zároveň také neunikne žádná změna v chování býložravců, pokud spatří nebezpečí dříve než oni. Jejich potravou jsou převážně rostliny, jichž musí zkonzumovat velké množství, vzhledem k jejich nízké energetické hodnotě. Pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Jako každý pták, který se živí rostlinnou potravou, i pštros si usnadňuje její rozmělnění v žaludku, který má tři laloky, pomocí polykání kamínků. Denně takto spolyká několik hrstí oblázků a písku. Protože pštros je všežravec, zpestřuje si rostlinnou stravu hmyzem (nejčastěji termity a sarančaty), nepohrdne však ani malými savci (hlodavci), plazy a ptáčaty. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvláště pro mladé jedince je voda nutnou podmínkou k přežití. Pokud nemůže vodu najít, musí se spokojit s tučnými a šťavnatými rostlinami (halofyty) a plody. Pokud je to však jenom trochu možné, vypije pštros denně velké množství vody. Pro koupání pštros ale většinou vodu nepoužívá, využívá spíše prachové koupele, které mu částečně prachem, usazeným v peří, nahrazují maz (pštrosovi chybí kostrční mazové žlázy) chránící jeho peří proti vodě.
Rozmnožování
Pštrosi dosahují pohlavní dospělosti zhruba ve 3 až 4 letech, samice asi o 6 měsíců dříve než samci. U pštrosů dochází k oplodnění vícekrát za život. Doba rozmnožování je závislá na regionu, který jedinci obývají, např. v oblastech savan spadá doba rozmnožování do doby sucha mezi červnem a říjnem, v pouštích Namibie naopak od září do konce února. Normálně žijící hejna pštrosů se v období rozmnožování rozpadají a všichni ptáci, kteří jsou schopni rozmnožování se sdružují podle pohlaví. Po několika dnech se skupiny začínají mísit a začíná tok. Samci se začnou předvádět, vztyčují krky, roztahují křídla a mávají s nimi oběma současně nebo každým zvlášť. Partnera si však vybírají samice a pokud je nějaký samec zaujme, rozevírají před ním křídla, vytahují se do výšky a pak před ním močí a kálí. Někdy se také samci mezi sebou pouštějí do předstíraných soubojů. Poté se oba vybraní partneři oddělí od svých skupin. Po společném zobání potravy samec usedne na zem a začne křídly vířit prach a přitom hlasitě křičí. Pokud je samice připravena ke spojení svěsí ocas, křídla a posléze i hlavu a lehne si na zem. Samec si pak na ní obkročme sedne a začíná páření.
Pokud je více samic, může se samec v dalším kole odpářit i s dalšími samicemi, ale o jejich výběru rozhoduje dominantní partnerka. Období od páření do snůšky vajec trvá přibližně 35 – 45 dnů.
V době hnízdění si pštrosí rodina vymezuje nevelké území o poloměru 50 – 800 m (podle otevřenosti terénu), které ochraňuje do stáří mláďat 3 – 4 dnů. Ochrana území spočívá v jejím křiku, výhružném držení těla a mávání křídly. Za tímto územím se rozprostírá tzv. zóna vlivu, která závisí na vlivu (tj. dosahu hlasu) daného samce a již není hájena.
Hnízdní teritorium a zóna vlivu dohromady tvoří superteritorium pštrosí skupiny. Pštrosí hnízdo má na starosti samec, který vybírá jeho polohu a tak ho také vytváří. Hnízdo je většinou umístěno v nějaké prohlubni, ve které samec hrabáním nohama a posléze vsedě vrtěním celého těla vytvoří mělký dolík o průměru zhruba 3 m a hloubce 30 – 60 cm. Po dokončení hnízda v něm samec zůstává sedět a dominantní partnerka začne vedle hnízda snášet vejce, které si samec zobákem navalí pod sebe. Snášení se děje každý druhý den, nejčastěji večer, a pokud má pštros více samic, snáší tyto společně bez žádného zjevného nepřátelství. Rozdíl je pouze v počtu snesených vajec. Zatímco dominantní samice jich snese až 8, ostatní samice snesou kolem 3 – 4 vajec. Obvyklá snůška obnáší zpravidla 20 vajec a spadá do října až listopadu, ale může se prodloužit až do února. V takovém případě mohou být i snůšky dvě.
Pštrosí vejce je největší z vajec všech žijících ptáků, i když vzhledem k velikosti pštrosu je naopak jedním z nejmenších. Má hmotnost 750 – 1600 gramů (může tedy vážit až jako 30 slepičích vajec), obvyklé rozměry 16 × 13 cm a je tak největší známou současnou buňkou na světě. Vejce mají bílou až krémově lesklou, silnou a velmi tvrdou skořápku. Po snesení vajec jsou obvykle všechny samice kromě dominantní z teritoria vyhnány. Uprostřed hnízda jsou umístěna vejce od dominantní samice, zatímco vejce od ostatních samic jsou po okraji hnízda. Protože pštros dokáže svým tělem maximálně zakrýt asi 20 vajec, jsou ostatní vejce nechráněná, navíc při útoku na hnízdo si predátoři většinou vybírají vejce na kraji a tím pádem jsou vejce dominantní samice ve větším bezpečí.
Sezení na vejcích trvá přibližně 39 – 42 dní a střídají se v něm samec v noci a samice ve dne, kdy její nenápadné zbarvení zaručuje větší pravděpodobnost, že hnízdo nebude objeveno. Přesto se odhaduje, že se úspěšně podaří vysedět pouze asi 10% všech násad.
Fyzický popis
Má velice silné a dlouhé nohy, které z něj dělají vynikajícího běžce. Na každé noze má 2 prsty. Dokáže běžet na krátkou vzdálenost rychlost až 70 km/h a několik kilometrů vydrží běžet 50 kilometrovou rychlostí. Při běhu používá pouze vnitřní prst a je schopný dělat i 5 metrové kroky.Má výrazně vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec má peří převážně černé a samice jsou hnědošedé. Samci dosahují typické černobílé zbarvení ve věku 2 let. Konce křídel a ocasu jsou zbarveny bíle. Křídla pštros používá jako kormidla při prudkých změnách směru např. v rychlém běhu. Jeho peří má jednu zajímavost, má obě poloviny stejné.
Divoce žije pouze v křovinatých buších jižní části Afriky a na savanách Sahelu a východní Afriky, a to v menších skupinkách tvořených jedním samcem a několika samicemi. Samice snáší 15–20 bílých vajec o hmotnosti až 1,5 kg. Hnízda na zemi tvoří samci, kteří na vejcích sedí a rovněž se starají i o mláďata. Ta dospívají až ve 4. roce života. Údajně se mohou dožívat až 75 let. Pštrosi jsou pověstní skrýváním své hlavy do písku, objeví-li se známky nebezpečí. Nebylo však zaznamenáno žádné pozorování takového chování.
Chov pštrosů
V 18. století začal stav pštrosů povážlivě klesat, a proto bylo v polovině 19. století zahájeno zakládání pštrosích farem. První z nich byla založena roku 1838 v pánvi v jižním Kapsku. Farmy rychle přibývaly: v roce 1875 bylo na farmách chováno 2159 pštrosů, na počátku první světové války již 110 000 pštrosů. Tehdy Jihoafrická unie ročně vyvážela 370 tun pštrosího peří. Postupně začaly vznikat farmy v Evropě i v severní Africe, zejména ale v USA.
Po válce se však změnila móda, chov pštrosů zkolaboval a byl obnoven ve větším rozsahu až po roce 1970. V současnosti se pštrosi chovají nejen pro peří, ale i pro kůži, maso nebo vejce, ne však již na farmách v takovém množství ptáků jako dříve. V současnosti můžeme největší pštrosí farmy nalézt v místě jejich vzniku v Malém Karoo, kde je pěstováno přes 90 000 ptáků, především v okolí města Oudtshoorn. Chov pštrosů nevyžaduje žádné zvláštní klimatické podmínky.
Postačuje jim teplota mezi 10–30 °C a díky tomu vznikají pštrosí farmy po celém světě. Jsou dnes chováni především pro kůži. Pštrosí maso s malým množstvím tuků a cholesterolu je chuťově podobné libovému masu hovězímu. Má vysoký obsah vápníku, bílkovin a železa.
Pštrosí pero – symbol spravedlnosti i elegance
Nejžádanějšími pštrosími pery jsou černá samčí pera a poté i bílá, která se dají barvit. Pera se pštrosům nevytrhávají, ale stříhají, což je zcela bezbolestné.
Pro tradiční obyvatele Afriky, např. Sany (Křováky), je pštros běžnou lovnou zvěří. Kromě masa konzumují i jejich vejce, zatímco půlky skořápek se využívají na misky a celá skořápka s jediným otvorem slouží jako nádoba na vodu. Rozbité skořápky nahrazují šperky a celá vejce jsou vzácnými pohřebními dary. Pštrosí pera byla vyhledávána již ve starém Egyptě a stala se symbolem spravedlnosti.
V průběhu historie lidstva se často používala ke zdobení válečné výstroje – od čel egyptských koní přes helmy středověkých rytířů až po známé klobouky mušketýrů. Módní záležitostí se pera pštrosů stala začátkem 17. století. Krášlila účesy dam z vyšší společnosti a jejich největší obliba kulminovala v 19. století. Lidé menšího vzrůstu mohou na pštrosech jezdit. Při jízdě se jezdec drží pštrosa za křídla.
Pštrosi byli trénováni v některých oblastech severní Afriky a Arábie podobně jako závodní koně. Je ovšem velmi nesnadné je sedlat. Pštrosi jsou navíc nechvalně známí svou popudlivou povahou a v Austrálii, Spojených státech a Velké Británii jsou klasifikováni jako nebezpečná zvířata. Zejména velcí samci mohou zaútočit silným kopáním svýma mocnýma nohama, které jsou dost silné na to, aby rozpáraly jakékoli větší zvíře či člověka.